Případ Rukavička a Maruška Platzerová

   Tohle je neskutečně smutný příběh, který jsem slyšela už před pár lety a uvízl mi v paměti. Příběh obsahuje sexuální násilí, násilí na dítěti a smrt dítěte. A také to, že každou událost má člověk nahlásit na policii, protože nikdy nikdo neví, jestli je jediný a jestli jeho výpověď nemůže pomoct při vyšetřování jiného případu. Nebo zabránit, aby se někomu jinému něco stalo.

 

   Představoval jsem si, jak ke každému příběhu budu přidávat fotky a tak, ale tenhle případ, to je něco. O tomto příběhu se skoro vůbec nepíše, v novinách o tom také nic nepsali. Dokonce ani jeho fotku se mi nepodařilo najít.

  

    Jaroslav Rukavička se narodil v roce 1942 a byl to všehovšudy opravdu problémové dítě. Bylo s ním tak moc špatné, že v jeho 10 letech byla nařízená ochranná léčba, jeho rodiče pak dokázali přemluvit soud, aby jim Jardu vrátil do péče zpět, ale problémy pokračovaly dál.

   

    Ve 12 letech byl Jaroslav opět před soudem, tentokrát za krádeže, odchází jen s napomenutím. Respektive jeho rodiče odchází s napomenutím. No, moc to nepomohlo, protože rok poté, když mu bylo 13 let, Jaroslav zapálil stodolu a způsobil škodu za 50 tisíc korun. Tehdejších 50 tisíc, což byly neskutečně velké peníze. Chudáci rodiče, tohle mít doma, to je normálně na to hodit si provaz. A podle toho, co jsem četla, tak jeho rodiče byli úplně normální lidi a vážně se snažili, aby Jaroušek normálně fungoval. Takže kde je problém? Vážně by mě zajímalo, kde se v něm tohle všechno vzalo.

 

    Každopádně... Jaroušek putuje znovu do pasťáku, což mu vůbec nevadí, najde si kamarády a každou chvíli utíkají a vloupávají se do chatek, kde krabou vše, co jim přijde pod ruce. Tohle mu vydrží až do jeho 18 let, kdy ho pustí a on se hned vloupá do bytu, za což ho chytí a odsoudí na 2,5 roku do vězení.

 

   Z vězení ho pustí 30.11.1962, Jaroušek se nastěhoval zpátky k rodičům, kteří mu našli práci. Každopádně na tu on se může tak akorát vykašlat, místo práce si od nich půjčuje peníze, nebo ještě raději je rovnou krade z jejich peněženky a denodenně chodí do hospody, kde se opíjí a přemýšlí, jak si vrznout.

 

    Je středa 6.3.1963, mladá slečna známá jen jako Helena, je na místní taneční zábavě, už se pomalu chystá domů, protože jí čekají zkoušky ve škole a Helena se chce ještě podívat na učení. Začne se o ní ale zajímat silně opilí Jaroslav Rukavička a ona jeho nabídku na doprovod domů odmítne. Jaroslav se tím ale nedá odradit, řekne jí, ať na něj počká, že si odskočí. Jen neodolatelná nabídka, že? Helena na nic nečeká a hned, jak Rukavička zajde na toaletu, tak odejde a vydá se směrem domů. Jaroslav jí ale následuje, ona jeho nabídku na sex odmítá a tak jí opilí Jaroslav napadne a pokusí se jí znásilnit. U toho jí také škrtí. Helena ale s Jaroslavem bojeju a křičí o pomoc. Naštěstí je už před svým domem a tak ven vyběhne její maminka a Jaroslava zažene pryč. Helena ovšem odmítne vše nahlásit na veřejnou bezpečnost, protože se bojí, co by se o ní povídalo.

 

    Druhý den, ve čtvrtek 7.3.1963, se Jaroslav probudí neskutečně naštvaný, že mu včerejší večer nevyšel podle jeho představ. Tak se sebere a jde rovnou do hospody, kde hospodskému vypráví, jak úžasně si včera s Helenou užil. Ten mu ovšem vůbec nevěří. A také mu odmítne nalít, protože moc dobře ví, že Jarda nemá vůbec žádné peníze a už tak mu dluží za posledních pár návštěv. To Jardu naštve úplně, rozhodne se, že takzvaně zabije dvě mouchy jednou ranou.

 

    Jaroslav se vydá zpět domů, kde se nají, ze šuplíku vezme řeznický nůž své mamky a vydá se s ním do lesa kousek od místní textilky a cihelny. Na ten den totiž vychází výplatní den a přes les si cestu domů zkracují zaměstnankyně, které většinou končí dříve než mužští zaměstnanci. Takže tohle jsou ty jeho dvě mouchy jednou ranou. Chtěl si počíhat na to, až se budou vracet domů, sebrat jim peníze a rovnou si s některou z nich užít. Jaroslav si cestu lesem několikrát projde a hledá nejlepší místo, kde se schovat. Nakonec se rozhodne, že se schová za hromadu dříví, svlékl si bundu a tu i s batohem schoval, ale nebyl tak moc vidět. A čekal.

 

    Vrátíme se ale zpátky v čase, je čtvrtek ráno a osmiletá Maruška Platzerová snídá doma a její tatínek jí dává peníze na kytičku pro maminku, která je v té době nemocná, a posílá Marušku do školy do nedalekého Jindřichova Hradce. Po vyučování Maruška jde do květinářství a koupí mamince karafiát, ale díky tomu jí ujede autobus domů. Maruška se rozhodne, že nebude čekat na další spoj a vydá se domů před lesní cestu.

 

    Bylo okolo druhé hodiny odpoledne, Jaroslav Rukavička stále čeká na svou příležitost. Není to tak, že by ženy z práce nešly, ale on prostě dostal strach, že by mohly křičet a bránit se, stejně jako Helena minulou noc. Až nakonec uviděl malou Marušku s kytičkou v ruce, jak jde směrem k Otínu. Jaroslav se za ní vydal, oslovil jí a pak na ní zaútočil.

   Když ten den Maruška nepřišla domů ze školy, tak její tatínek nejdříve šel na zastávku autobusu, jestli nepřijede dalším spojem. Ale ani tím Maruška nepřijela, tak se jí tatínek vydal hledat k jejím kamarádům a známým. Ale ani tam nikdo nevěděl, kde Maruška je. Nakonec tatínek zavolal na veřejnou bezpečnost.

    Mezitím se Jaroslav rukavička vrátil domů, měl výbornou náladu, najedl se a vrátil zakrvácený nůž zpátky do šuplíku. Pak šel spát.

 

   Veřejná bezpečnost ten den prohledala cestu, kterou by Maruška šla domů, včetně lesní cesty, ale bylo už pozdě a tma, tak svolali velkou pátrací akci na další den. Ten den se k bezpečnosti přidal tatínek Marušky společně s jeho kolegami z továrny a povolali i vojáky v záloze. Všichni prohledávali celý les.

 

   Tělo malé Marušky našel vojín František Karban, který dle vyjádření jeho kolegy nikdy nedostal ten pohled na mrtvé tělíčko z hlavy a mluvil o tom často. Maruška byla zahrabaná v noře z které jí koukal jen kousek obličeje. Kousek od tělíčka byla ve sněhu jasně viditelná stopa mužské pracovní boty a stejné stopy byly nalezeny za hromadou dříví, kde se vrah skrýval.

 

   Maruška byla obnažená, díru po bodnutí měla mezi lopatkami a na zápěstí a obličeji měla modřiny. Na krku měla stopy po škrcení a na stehnech oděrky. Vyšetřovatelům bylo jasné, co se stalo. Dle patologa Maruška zemřela na vykrvácení z bodné rány a byla stále naživu, když jí Rukavička znásilnil.

 

   Zpráva o tom, co se malé Marušce stalo, se velice rychle roznesla po Otíně a dostala se i k mamince studentky Heleny. Ta donutila svou dceru, aby šla na veřejnou bezpečnost a nahlásila napadení, protože měla podezření, že by to mohl udělat stejný člověk. Jen taková poznámka, maminka Heleny byla ta paní, která Marušce prodala kytičku pro maminku.

 

   Veřejná bezpečnost měla už tip na to, že by vrahem mohl být Rukavička, kterého lidé viděli se pohybovat kolem místa činu, kdy si hledal místo, kde se schovat a také ho viděly ženy vracející se z práce. Když jim Helena nahlásila, co se jí den před vraždou stalo, tak už vlastně šli na jistotu. Při domovní prohlídce našli i zakrvácený nůž a také krev na oblečení Jaroslava, stejně tak jako boty, které odpovídaly stopám ve sněhu.

     Jaroslav Rukavička se ke všemu přiznal, bezpečnosti vše odvyprávěl. Potom, co Marušku oslovil, tak jí svalil na zem a snažil se jí zakrýt ústa, ale ona i přes to bylo slyšet, jak křičí. A tak jí bodl nožem do zad. Dle záznamů neměl vůbec žádné výčitky svědomí a přiznal se, že kdyby se napil, tak by to nejspíš udělal znovu. Ovšem tady musím připomenout, že v té době, kdy Marušku zabil, tak nebyl opilí, protože mu v hospodě odmítli nalít. Takže svádět to na alkohol, to teda nee.

    O spolupráci byli požádáni i psychologové a dle jejich závěru je Jaroslav Rukavička osoba s jistými rysy nenormálnosti, jedná se o psychopatickou osobnost s rysy tuposti a schyzofrenními sklony, má podprůměrný intelekt. Ale v závěru napsali, že se nejedná o duševní poruchy a že si byl plně vědom toho, co dělá.

 

   Místní obyvatelé spolu s tatínkem Marušky se domluvili, že při rekonstrukci činu si pro Rukavičku dojdou a měli v plánu ho zlynčovat. To ale veřejná bezpečnost věděla a tak ho na místo činu vůbec nepřivedla a ani se neukázali v domě Rukavičky.

 

   28.12.1963 byl Rukavička odsouzen k trestu smrti. Kdy a jak byl trest vykonán ale není známo. Do teď rodiče na jindřichohradecku straší své děti zakrvácenou kytičkou v lese.

 

    A to je konec mého prvního příběhu. Příběhu totálního zoufalce, který si troufl maximálně na malou holku. Upřímně je mi líto i jeho rodičů, věřím, že se museli odstěhovat co nejdál od Otína. Rodiče Marušky se odstěhovali pryč a do Otína se vraceli jen na dušičky.

   Jedinou fotku, kterou tady k tomu příběhu mám, je fotka toho, jak místo činu vypadá teď. A rozhodla jsem se přidat i fotky mých poznámek, aby všichni mohli vidět, jak příšerně píšu :D 

 

  

místo činu