Svatoslav Štěpánek

Svatoslav Štěpánek

      Z Japonska zpátky domů, do České Republiky. Jméno Svatoslav Štěpánek jsem až donedávna neznala. A to mám o české krimi scéně naposloucháno a načteno opravdu hodně. A tenhle pán rozhodně zaujal.

     Svatoslav Štěpánek se narodil 25.12.1911 v Roudnici nad Labem, V Rakousku-Uhersku. Pocházel z vážené rodiny, oba rodiče byli vzdělaní a i jeho sourozenci byli velmi inteligentní. Ale on sám nebyl v okolí vůbec oblíbený. Jeho jinakost byla sváděna na to, že se narodil předčasně, že měl slabou fyzickou kondici, že jako děcko prodělal zánět mozkových blan... Ale nic z toho nedělá z lidí vrahy, že ano.

     Už jako malé děcko házel rád spolužačkám do vlasů hořící sirky, štípal je a pak se jim posmíval, když plakaly. Prospěch měl velice špatný a vůbec ho to netrápilo. Mezi jeho záliby patřilo týrání a zabíjení zvířat, velice rád chodil na hřbitov pozorovat hrobníka při práci. K tomu bych asi řekla jen to, že to rodiče tak trochu prosrali. Když jejich dítě rádo kouká na hrobníka při práci, dělá mu dobře ubližovat spolužákům a okolo domu nachází mrtvá a zmrzačená zvířata, tak milé dítko chytnu za ucho a najdu nejbližšího cvokaře.

Shiro Ishii a Jednotka 731

        Ani nevím, kde jsem na jméno Shiro Ishii narazila poprvé, ve svých poznámkách ho mám napsané už pěkně dlouho. Když jsem si ho nedávno zadala na wikipedii, tak na mě vyskočit kraťoučký článek. Ale o činech jeho a Jednotky 731 by se daly popsat tisíce stran a i tak by to bylo málo.

       Shiro Ishii byl japonský generál, vojenský lékař, mikrobiolog a vedoucí jednotky 731, která se zabývala vývojem biologických zbraní pro japonskou císařskou armádu. Účastnil se mnoha násilných a smrtelných pokusů na lidech.

       A to je vše, co se o něm na české wiki dá přečíst. Nic moc, do toho jsem se prostě musela ponořit mnohem hlouběji. Naštěstí o něm existuje tolik článků v angličtině, že by se o něm dalo vyprávět dlouhé hodiny.
 
        Shiro se narodil 25. června 1892 v Shibayamě, což je ne úplně velké město v prefektuře Chiba. Jeho rodina rozhodně nebyla chudá, naopak. Rodina Ishii byla největším vlastníkem pozemků v okolí a byla feduální vládce nad místní vesnicí a okolními vesničkami.

        Shiro se učil naprosto výborně. Bylo o něm známo, že má fenomenální paměť a dokáže recitovat knihu od začátku do konce po jednom přečtení. Učitelé ho milovali, spolužáci nesnášeli. Měl pověst drzého, drsného a arogantního fracka. Po střední škole Shiro nastoupil na lékařskou univerzitu v Kjótu.

        V roce 1921 Shiro nastoupil do japonské císařské armády jako vojenský chirurg s hodností poručík. Rok nato byl převelen do první vojenské zdravotnické školy v Tokiu, kde jeho práce velice zaujala jeho nadřízené a ti mu umožnili se vrátit na univerzitu v Kjótu na doktorské studium, které ukončil roku 1924. V průběhu studia pěstoval bakterie v petriho miskách jako svůj koníček. Což je asi to, co bych dělala i já, pěstování vlastních bakterií a plísní musí být sranda. A ano teď úplně moc nevycházel se svými spolužáky. Ti si často stěžovali na to, že používal laboratoř pozdě v noci po tom, co jí večer perfektně vyčistili a ráno po něm zůstával neskutečný bordel.

      Rok po ukončení školy byl povýšen na armádního chirurga první třídy v hodnosti kapitán. O dva roky později byl jeden z prvních lidí, co se zasazovali o vytvoření programu biologických zbraní. V roce 1928 pak zahájil dvouletou cestu po západě, kde provedl rozsáhlý výzkum účinků biologické a chemické války z První Světové Války do současnosti.

        Jeho cesty a výzkum byly tak úspěšné, že získal záštitu japonského ministra armády Sadao Arakiho. Shiro ale také dokázal získat podporu Arakiho rivala generálmajora Tetsuzana Nagata, ten byl později označen za jeho největšího podporovatele při procesu s válečnými zločinci.

Zámek B

           Na tonto zámek jsem se chtěla podívat už nějakou dobu. Vůbec si nepamatuji, kde jsem na něj narazila, ale vím, že fotky se mi vážně moc líbily a tento zámek byl na mém seznamu jako první. A tak jsem ho zařadila hned do své první urbex výpravy. Cesta k němu byla dlouhá, došla jsem tam skoro až za západu slunce. Ale stálo to za to.

             Kdy byl zámek přesně postaven se úplně neví, první zmínka o trzy B je roku 1591, kdy byl prodán zdejší statek. Zámek je vystavěn na zbytcích zdiva z púvodní gotické tvrze. Tato přestavba začala nejspíše kolem roku 1652. Kvůli sporům ohledně pozemků původní majitelé zámek prodali rektorovi novoměstské jezuitské koleje a ten zámek přestavil do podoby, kterou si s malými změnami udržel doteď.

Axeman of New Orleans

 

         Nedávno jsme se s kamarádkou bavili o tom, jaký nevyřešený případ nás nejvíc fascinuje. Jasně, Jack Rozparovač je klasika. Zodiac mě vždycky fascinoval. Vražda JonBenet Ramsey mě naopak vždy docela nudila, všichni se o to zajímají jen proto, že to byla nádherná holčička, ale vražd malých holek je po celém světe tolik, tohle je prostě jedna další. A navíc já 'svého vraha' v tomhle případě mám. Black Dhalia, to je hodně fascinující, hrozně ráda bych věděla, kdo zabil jí. Nebo snad nejznámější česká neobjasněná vražda Otýlie Vranské? Rozřezané tělo v kufrech, to je také hodně zajímavé.

       Ale pravdou je, že nejvíce mě fascinuje případ Axeman z New Orleans. A to hlavně tím, co se stalo na konci toho případu. Zajímavostí je, že většina jeho obětí byli imigranti z Itálie. A většina obětí byla zabita vlastním nářadím, nejvíce právě sekerou. Vrah se vždy nějakým způsobem dostal do domu oběti, naprosto tiše, protože nikoho evidentně neprobudil, pak velmi zuřivě zaútočil. Za sebou nechával totální krvavý masakr a pak se stejně tiše vytratil do noci.

Procházka Tiché údolí, Suchdol, Bohnice...

      Tiché údolí jsem "potkala" cestou z jednoho urbexu a až to nebylo v plánu, tak jsem si řekla, že malá procházka neuškodí. Tichým údolím se dá krásně projít z Roztoků do Prahy, tak proč si neudělat procházku a vykašlat se jednou na vlak, že. Sice už jsem měla jen málo vody a vůbec žádné jídlo, protože jsem neplánovala velký výlet, ale v Suchdole, kam jsem měla dojít se nacházelo dost krámků či večerek, kde by se mělo dát něco koupit.

 

 

 

Štefan Svitek

Štefan Svitek

Štefan Svitek

     Velké, velké varování. Tento příběh je brutální. Opravdu brutální. Ale jako opravdu vážně brutální. Obsahuje to všechno, týrání zvířat, sebepoškozování, vraždy dětí, vnitřnosti...

     Na tento příběh jsem narazila prvně při čtení knihy Bestie od Marka E. Pochy, která je velmi volně inspirována příběhem Štefana Svitka. Zajímavé čtení, doporučuji.

     Štefan Svitek se narodil 23.ledna 1960 v Československé Podbrezové. Jeho rodina žila na samotě a Štefan měl ještě 4 sourozence. Jeho otec byl alkoholik a rodině vládl opravdu tvrdou rukou. Jako tresty praktikoval třeba to, že jeho děti museli klečet na struhadle nebo jiném ostrém předmětu. A to třeba i několik hodin. Matka zemřela, když Štefanovi bylo 18 let.

     Štefan byl mentálně zaostalí a ve škole měl problémy s učením, většinu učiva nechápal, měl i spoustu neomluvených hodin. Nemusel ani absolvovat povinnou vojenskou službu, protože po vyšetření u psychologa byl shledán nezpůsobilím. Měl také problémy s alkoholem, ten začal konzumovat přibližně ve 13 letech. Ve 13 letech měl také svůj první pohlavní styk s dívkou, která žila v sousedství. Ale dle jeho slov tento styk nebyl vůbec uspokojivý. A tak začaly jeho sexuální styky se zvířaty.

Friedrich Karl Berger

Friedrich Karl Berger 1959

     Tohle je případ starý i nový. Friedrich Karl Berger byl totiž strážce v koncentračním táboře Meppen a celých 75 let se mu dařilo se schovávat před spravedlností. Jak už se to těmhle šmejdům dařilo.

      Friedrichovi je nyní 95 let a doteď žil šťastným životem v Tennessee v USA. Friedrich má stále Německé občanství a dokonce pobírá z Německa vojenský důchod. Ten pobírá protože byl u námořnictva. Friedrich ovšem nepopírá, že sloužil v koncentračním táboře. Dle jeho slov mu ale bylo jen 19 let a sloužil jako stráž, bez zbraně a nikdy se nepodílel na zabíjení. Očití svědkové ale tvrdí, že byl součástí pochodu smrti, kdy vězni museli jít dva týdny do jiného tábora a při němž zahynuli desítky lidí. A právě ze smrti těchto lidí má být Berger spoluzodpovědný.

      Berger se narodil roku 1925 v malém Německém městě Bargen, jako náctiletý nastoupil k námořnictvu a pak byl poslán do koncentračního tábora Meppen jako pomocník SS velitelům tábora, kde sloužil ke konci války a pak se, dle svědků, měl zůčastnit také právě pochodu smrti.

      Meppen by součástí většího komplexu pracovních táborů Neuengamme, které byly v provozu v průběhu let 1938 až 1945. Jako v každém koncentračním táboře i tady byly podmínky příšerné a vězni zde pracovali až do úplného vysílení. Dle statistik zde na přelomu let 1944 a 1945 umíralo okolo 1700 lidí měsíčně a celkový počet obětí za celou dobu fungování se odhaduje na více jako 50 000 lidí. Ale to jsou jen statistiky, kdo ví, kolik lidí zde zemřelo opravdu.

       Po válce se Berger dostal do Ameriky, stejně jako nespočet dalších příslušníků SS, kde se nakonec usídlil právě v Tennessee. A jak se přišlo na jeho minulost? Byla to vlastně úplná náhoda a neúnavná práce lidí, kteří si říkají Nazi hunters a policie.

       V roce 1945 bombardéry RAF (Royal Air Force) potopily německou loď SS Thielbek. To byla loď vyrobená v roce 1940, původně měla sloužit jen na převoz nákladu. Bohužel 3.5.1945 vezla úplně jiný 'náklad'. Loď byla úplně plná vězňů právě z koncentračního tábora Neuengamme a také z Stutthofu a Mittelbau-Dory. Na palubě jich bylo 2 800. Plus posádka, ale upřímně, kdo by počítal je. Jen pouze 50 vězňů přežilo potopení lodi, ostatní se buď utopili nebo byli zabiti přímo při zásahu.

     A proč že nás vlastně zajímá tahle loď a její potopení? Protože na této lodi se také nacházely záznamy z těchto koncentračních táborů, včetně jmen lidí, kteří tam sloužili. V roce 1950 loď našli potápěči a většinu dokumentů se jim podařilo vyzvednout napovrch. To tedy bylo v roce 1950, ale spojit Bergera se záznamy z lodi se podařilo až roku 2020. Je až neuvěřitelné, že se najdou stále lidé, co si dávají takovou práci a snaží se najít zbytky válečných zločinců.

      A pak to šlo všechno naopak neskutečně rychle. Usvědčující dokumenty se dostaly na stůl soudci pro imigrační záležitosti a ten prakticky okamžitě podepsal rozhodnutí o deportaci Bergera zpět do Německa. Berger si sice najal právníka, který se toto rozhodnutí snažil napadnout, argumentoval tím, co tvrdil sám Berger a to tím, že on tam byl jen krátce, neměl zbraň a rozhodně se nepodílel na žádném zabíjení a ani na pochodu smrti. A také samozřejmě jeho věkem. Ale veškeré jeho snahy byly marné.

     20.2.2021 Berger dorazil zpět do Německa, po neskutečně dlouhé době. Zde měl německý soud posoudit, zda je důkazů dostatek na to, aby byl Berger uvězněn. Na letišti v Hamburku si ho převzali vyšetřovatelé a převezli ho do Celle, což je město v Dolním Sasku, kde se měl případ projednávat. Berger prohlásil, že je ochotný spolupracovat a podrobit se výslechu, samozřejmě za účasti svého právníka a vyšetřovatelům prakticky zopakoval vše, co říkal předtím.

       Člověk by si řekl, že když se přiznal, tak by to měl být jasný případ. Navíc jsou naživu ještě svědci, kteří potvrdili, že se účastnil pochodu smrti. Jasný případ, že? Hmmm... Prý ne. Státní zástupce případ zamítl a Bergera propustil na svobodu. Ten zůstává v Německu, bez rodiny, zpět do USA se vrátit nesmí.

      Když tak nad tím přemýšlím, tak tohle bude asi jeden z posledních případů, kdy se podařilo dopátrat někoho, kdo sloužil v koncentračních táborech. Už je to tak neskutečně dlouho, moc jich naživu už nebude. Neskutečně mě štve, kolik jich uniklo, hlavně do Ameriky, kde si žili svůj 'americký sen'. A když už se konečně podaří někoho dopátrat, tak to nechají být. V tomhle případě bych ani nekoukala na věk, však oni na něj v těch táborech také nekoukali....

Friedrich Karl Berger 2012

Kelly-Anne Bates

Kelly-Anne Bates

     Tohle bude hodně drsná jízda, rovnou musím upozornit, že oběť v tomto případě, Kelly-Anne Bates, skončila s neskutečnými zraněními. Jedná se o opravdu brutální mučení Kelly-Anne.

     Tento příběh nás zavede do Anglie, přesněji do Manchestru. Kelly-Anne se narodila 18.5.1978, její rodiče jí popisovali jako hodné dítě, ve škole neměla žádné problémy, učila se dobře a všeobecně byla populární. V roce 1994 stále studovala, pracovala brigádně ve firmě, která dělala grafiku a snila o tom, že se stane učitelkou.

Kelly-Anne s bratry

S maminkou

Kelly-Anne

    Tehdy 14 letá Kelly-Anne poznala o mnoho, mnoho let staršího Jamese Pattersona Smitha, který si říkal Dave. Takže se podíváme, co o něm víme. Dave měl za sebou rozvod po 10 letech, kdy jeho manželka už nemohla vydržet jeho násilnické chování. Pak si našel 20 letou přítelkyni, kterou používal jako boxovací pytel, jak sama řekla. Dokonce jí mlátil, i když s ním byla těhotná. Začalo to nenápadně, jako ostatně vždy, lehké šťouchnutí, menší facka. Pak už se nebál do ní kopat, kopal jí mezi nohy, několikrát jí udeřil pohrabáčem přes hlavu. Této slečně se podařilo utéct po tom, co jí Dave držel hlavu pod vodou a snažil se jí utopit. Svou těhotnou přítelkyni. A víte, co je nejhorší? Ona to nenahlásila. Protože kdyby to udělala, tak Kelly-Anne byla teď naživu. Ale nebyla jediná, která pokus o utopení nenahlásila. Po ní totiž začal randit s 15 letou dívkou, kterou se po pár měsících snažil utopit ve dřezu v kuchyni. I takhle dívka ale mlčela. Také je potřeba zmínit, že Dave už je dlouhou dobu bez práce a příjmů.

Vánoční masakr v Covině

   Když jsou je to Vánoční období, tak bych ráda napsala můj nejoblíbenější Vánoční případ. I když o masakru, jako je tento se asi nemá psát nejoblíbenější. Případ, co mi uvízl v paměti nejvíce, by asi bylo správnější. Varování, příběh obsahuje smrt mnoha lidí i dětí.

    Než se ale dostaneme k samotným vraždám, tak bych se podívala na to, co tomu všemu předcházelo. Bruce Jeffrey Pardo se narodil 23.3.1963 v Los Angeles, USA. Žil celkem normálním životem, vystudoval vysokou školu, stal se inženýrem, začal pracovat Jet Propulsion Laboratory. Lidé ho označovali za veselého, vtipného týpka, který byl rád středem pozornosti. Ale jako zaměstnanec prý nestál za nic. Moc toho neudělal a navíc rád nahlížel do výplatnic ostatních a porovnával svůj a jejich platy.

Bruce Jeffrey Pardo

   V práci potkal ženu jménem Delia, její příjmení neznám, nepřeje si být s případem spojována. V roce 1988, když mu bylo 24 let. Nakonec se zasnoubili a docela netradičně jí nechal zaplatit kompletně celou svatbu i líbánky. Sám na to nepřispěl ani dolar. Takže to byl hajzl. 17.6.1989 byl den jejich svatby. Všichni byli připraveni, čekali, čekali.... a čekali. Bruce se nikdy neukázal. Prostě nechal chudáka Deliu, aby utratila všechny své úspory a nechal ji stát u oltáře. Jako doslova mega hajzl. Týdny o něm nikdo nevěděl a pak se najednou ukázal. Zjistilo se, že vzal posledních pár stovek dolarů z účtu své snoubenky a jel na dovolenou do Palm Springs. A tím Delia končí v našem příběhu. Jen jsem chtěla ukázat, jak neskutečný hajzl to byl.

Můj úplně první Urbex, část druhá

    Odešla jsem z docela zachovalé vily a šla kousek vedle s malou oklikou přes pozůstatky restaurace K, ze které zůstávají jen obvodové zdi, přístřešek a hlavní komín. Restaurace kompletně vyhořela 22.3.2009. A to je tak vše, co se mi o ní podařilo zjistit. Ale je to takové milé zarostlé zákoutí. 

 

 

 

 

Obrázky ukradnuty z webu pozary.cz

     Poslední zastávka byla restaurace M, která už taky není v úplně dobrém stavu, do úplného rozpadnutí už jí toho moc nechybí. Takže bylo potřeba ještě víc opatrnosti, než ve vile předtím, ale ani tak jsem si nenechala ujít příležitost vylézt až úplně nahoru.

    Restaurace M vznikla roku 1897 a byla pojmenována po bratru rakouského císaře, který byl císařem v Mexiku a byl popraven povstalci v roce 1867. Tak nějak nevím, proč zrovna po mexickém císaři, ale tak proč ne, že =D Původně to byla malá přízemní budova se suterénem.

Můj úplně první Urbex, část první

 

Lokace nezveřejňuji =)

    Přiznám se, že už nevím, kde jsem na tyhle dvě budovy poprvé narazila. Tehdy jsem o Urbexu nevěděla skoro vůbec nic, byla jsem jednou na přednášce jednoho člena Urbex Team Kralupy a hrozně se mi to zalíbilo. To bylo v roce 2015, tehdy Urbex nebyl ještě tak moc populární. Pamatuji si, že jsem do strejdy gůgla zadala prázdné budovy a na jedné stránce jsem našla právě jednu z těchto budov. Nedávno jsem zkoušela tu stránku najít znovu, ale už se nepovedlo.

   Tak jsem se prostě jednoho dne sebrala, prakticky nepřipravená na to, co to prolézat opuštěné a zničené budovy znamená, do batohu jsem si hodila foťák, pití a balíček oříšků, kdyby byl hlad. A vyrazila jsem na vlak. Město, kde se tyhle dvě budovy nachází, není nijak daleko od Prahy, byla jsem tam za chvilku, pak už jen malá procházka na kraj údolí a stála jsem před první budovou.

    A tam nastal hlavní problém snad každého začátečníka, problém, se kterým se občas potýkám i teď. Stála jsem před budovou a nevěděla, jak dál. Bála jsem se prostě jen tak jít k budově, i když z hlavní cesty nebyla až tak moc dobře vidět. Věděla jsem, že čím víc tam budu stát a čumět, tím víc budu nápadná. A tak jsem zase odešla pryč, sedla jsem si do parčíku, co byl kousek a vydala se podél řeky. A to mě přivedlo ke stavení zezadu. A pak už bylo jednoduché se dostat blíže nepozorovaně.